DeletedUser11154
Hosť
z hrobu vylieza ďalší 
vďaka
vďaka 
- Stav
DeletedUser11055
Hosť
darius haraxin TV joj 
DeletedUser10464
Hosť
"strašidelný" príbeh
Dvere do salónu sa rozleteli a dovnútra padol polomŕtvy muž. "Pomôžte mi." Boli jeho posledné slová pred smrťou, no bohužiaľ, pomôcť sa mu už nedalo. "Pomôžte mu niekto pre boha, veď to je mladý Billy!" vykríkol Henry spoza baru. Neváhal som a hneď som bežal ratovať tohto chudáka, no bolo už neskoro. "Je celý dobodaný a nemá prst" konštatoval som, keď som si dopozeral telo. "A máme ho tu zas" povedal Henry. "Ten istý čo tu vraždil aj pred desiatimi rokmi. Svoje obete takisto prepadával v noci a odrezával im prsty. Šerif si myslel, že to bol starý hrobár, no ten už zomrel. Tak kto teda? " hovoril Henry znepokojujúco. Keď ho nedokázal chytiť šerif, tak ho chytím ja, povedal som si v duchu. Tak ako vždy. Rozhodnutie mi netrvalo dlho a už som kráčal nočným mestom odhodlaný chytiť toho chladnokrvného vraha. Pomaly som sa blížil k hrobárovmu domu, kde býval jeho syn, a zrazu ma oblial pot a mráz. Strach. Tento pocit som zažil prvý krát vo svojom živote. Zaklopal som na dvere, s nádejou, že niekto otvorí, no namiesto toho som začul dnu iba rachot popadaných vecí. Vytiahol som svoj revolver a snažil sa pomaličky otvoriť dvere, no staré pánty boli proti a odvďačili sa mi hlasným vŕzganím. Vošiel som dnu a poobzeral sa, či niekoho neuvidím, no našiel som len jeden rozbitý tanier na zemi, ktorý zhodila mačka, preto ten hrmot. Prehľadal som celý dom, no nenašiel som nič zaujímavé, čo by ma priviedlo k vrahovi. Pivnica. Napadlo ma. Začal som teda hľadať vchod do pivnice a dalo mi to teda riadne zabrať kým som našiel malé, šikovne ukryté padajúce dvierka schované pod kobercom. Zišiel som dole po starom rebríku a ten pohľad, ktorý sa mi naskytol, bol naozaj na neuverenie. Vrah si v pivnici spravil doslova oltár. Na stenách boli pribité klince, na ktorých boli na šnúrkach zavesené odrezané prsty obetí a ich mená. Tučný Tonny, bolo posledné meno, pri ktorom bol aj prst. Mladý Billy bol ďalší v poradí, no nemal ešte priradený prst. Keď som čítal ďalej, takmer som odpadol. Mo... Mo... Momo... vyhŕkol som zo seba. Momo... ďalší v poradí budem ja... Po..po..potom he..henry a Ma..Mária. To čo som práve videl som rozdýchaval dobre dlhú dobu a ani som nevnímal čo sa deje okolo mňa. Dokonca som ani nepočul, že niekto lezie dole po rebríku. Keď som sa konečne "prebral" a otočil sa, uvidel som nad sebou mohutnú postavu hrobárovho syna - Scotta, ktorý stál oproti mne s lopatou v ruke. Už som bol zmierený so svojou smrťou, keď pivnicou zaznel výstrel. Scottová hlava sa rozletela po celej miestnosti a jeho bezvládne telo padlo na zem. Predo mnou stál šerif John Filtzburn a z jeho koltu sa ešte dymilo. Nevedel som čo mám povedať čo zjavne zistil aj šerif. "Ani nič nehovor Momo" povedal mi. "Aj tak budeš ďalší ty!" zakričal na celú pivnicu. Ďalej vám už nedokážem povedať čo sa stalo presne, no podľa Henryho rozprávania na mňa šerif vystrelil, no našťastie ma nezabil a ja som len omdlel. Po týchto dvoch výstreloch sa vraj chlapi z mesta rozhodli zistiť čo sa stalo a našli šerifa ako stojí nad dvoma bezvládnymi telami. To im stačilo, aby sa ho chopili. Bolo to prvý krát v histórií mesta Old Hamburg, čo sa miestny šerif dopustil niečoho tak ohavného, ako je niekoľkonásobná vražda. Šerifa Johna Filtzburna následne čakal spravodlivý trest - trest smrti obesením.
Dúfam že sa bude páčiť 
if paf
Dvere do salónu sa rozleteli a dovnútra padol polomŕtvy muž. "Pomôžte mi." Boli jeho posledné slová pred smrťou, no bohužiaľ, pomôcť sa mu už nedalo. "Pomôžte mu niekto pre boha, veď to je mladý Billy!" vykríkol Henry spoza baru. Neváhal som a hneď som bežal ratovať tohto chudáka, no bolo už neskoro. "Je celý dobodaný a nemá prst" konštatoval som, keď som si dopozeral telo. "A máme ho tu zas" povedal Henry. "Ten istý čo tu vraždil aj pred desiatimi rokmi. Svoje obete takisto prepadával v noci a odrezával im prsty. Šerif si myslel, že to bol starý hrobár, no ten už zomrel. Tak kto teda? " hovoril Henry znepokojujúco. Keď ho nedokázal chytiť šerif, tak ho chytím ja, povedal som si v duchu. Tak ako vždy. Rozhodnutie mi netrvalo dlho a už som kráčal nočným mestom odhodlaný chytiť toho chladnokrvného vraha. Pomaly som sa blížil k hrobárovmu domu, kde býval jeho syn, a zrazu ma oblial pot a mráz. Strach. Tento pocit som zažil prvý krát vo svojom živote. Zaklopal som na dvere, s nádejou, že niekto otvorí, no namiesto toho som začul dnu iba rachot popadaných vecí. Vytiahol som svoj revolver a snažil sa pomaličky otvoriť dvere, no staré pánty boli proti a odvďačili sa mi hlasným vŕzganím. Vošiel som dnu a poobzeral sa, či niekoho neuvidím, no našiel som len jeden rozbitý tanier na zemi, ktorý zhodila mačka, preto ten hrmot. Prehľadal som celý dom, no nenašiel som nič zaujímavé, čo by ma priviedlo k vrahovi. Pivnica. Napadlo ma. Začal som teda hľadať vchod do pivnice a dalo mi to teda riadne zabrať kým som našiel malé, šikovne ukryté padajúce dvierka schované pod kobercom. Zišiel som dole po starom rebríku a ten pohľad, ktorý sa mi naskytol, bol naozaj na neuverenie. Vrah si v pivnici spravil doslova oltár. Na stenách boli pribité klince, na ktorých boli na šnúrkach zavesené odrezané prsty obetí a ich mená. Tučný Tonny, bolo posledné meno, pri ktorom bol aj prst. Mladý Billy bol ďalší v poradí, no nemal ešte priradený prst. Keď som čítal ďalej, takmer som odpadol. Mo... Mo... Momo... vyhŕkol som zo seba. Momo... ďalší v poradí budem ja... Po..po..potom he..henry a Ma..Mária. To čo som práve videl som rozdýchaval dobre dlhú dobu a ani som nevnímal čo sa deje okolo mňa. Dokonca som ani nepočul, že niekto lezie dole po rebríku. Keď som sa konečne "prebral" a otočil sa, uvidel som nad sebou mohutnú postavu hrobárovho syna - Scotta, ktorý stál oproti mne s lopatou v ruke. Už som bol zmierený so svojou smrťou, keď pivnicou zaznel výstrel. Scottová hlava sa rozletela po celej miestnosti a jeho bezvládne telo padlo na zem. Predo mnou stál šerif John Filtzburn a z jeho koltu sa ešte dymilo. Nevedel som čo mám povedať čo zjavne zistil aj šerif. "Ani nič nehovor Momo" povedal mi. "Aj tak budeš ďalší ty!" zakričal na celú pivnicu. Ďalej vám už nedokážem povedať čo sa stalo presne, no podľa Henryho rozprávania na mňa šerif vystrelil, no našťastie ma nezabil a ja som len omdlel. Po týchto dvoch výstreloch sa vraj chlapi z mesta rozhodli zistiť čo sa stalo a našli šerifa ako stojí nad dvoma bezvládnymi telami. To im stačilo, aby sa ho chopili. Bolo to prvý krát v histórií mesta Old Hamburg, čo sa miestny šerif dopustil niečoho tak ohavného, ako je niekoľkonásobná vražda. Šerifa Johna Filtzburna následne čakal spravodlivý trest - trest smrti obesením.
Dúfam že sa bude páčiť
if pafDeletedUser
Hosť
Ghost Town
Deleted User - 4
Hosť
Skvelé
DeletedUser
Hosť
Ďakujem
Old El Paso
„Chlapi, prejdeme ešte 40 míľ a prespíme v starom El Pase.“ zahlásil Jack, keď sme dojedali varené fazule a dopíjali kávu. Bolo pár hodín popoludní. „S našimi koňmi máme tú cestu za sebou do večera.“ dodal a zavelil na odchod.
Ťažkopádne sme sa zdvihli, posledný krát sme sa osviežili pri potoku, odviazali sme kone a pobrali sme sa ďalej. Správa, že prespíme v meste, nás všetkých povzbudila. Posteľ sme nevideli už takmer týždeň, ale teraz sme si to mohli dovoliť, lebo sme získali menší náskok. Koniec koncov, potrebovali sme doplniť zásoby, muníciu a zadovážiť si teplejšie oblečenie, potrebné pri ceste na sever. Posledná práca nás zaviala ďaleko do Mexika a teraz sme sa vracali späť do Illinois. Zastávka v meste bola teda takou malou oslavou.
Cesta ubiehala rýchlo aj vďaka tomu, že chlapi mali skvelú náladu. Tešili sa na whiskey, tanečnice a poker, ale mne stačila len posteľ a pošta, ktorou som mohol poslať list a peniaze domov. Ani sme sa nenazdali a už sme za súmraku vchádzali širokou cestou do mesta.
Kone pomaly kráčali prachom. Na hlavnej ulici nebolo ani živej duše. Kde-tu sa mihla v okne tvár. Svietilo sa iba v kancelárii šerifa. Kone sme priviazali a pobrali sme sa k šerifovi. Na drevenej stoličke sedela kostnatá postava s vycivenými očami a veľkou hviezdou, pripnutou na hrudi. Na kolenách mal položenú dvojhlavňovú brokovnicu a na stole mu ležali dva nabité revolvery. V malej piecke vedľa neho blkotal slabý ohník, ktorý ledva stačil na to, aby v miestnosti bolo aké-také teplo.
„Načo ste prišli?“ spýtal sa nás tichým, hlbokým hlasom.
„Hľadáme nocľah a zásoby. Máme za sebou dlhú cestu.“ odpovedal mu Jack.
„Tu nič také nezoženiete, hlavne nie v túto dobu. Vypadnite z môjho mesta.“ nahnevane mu odvrkol šerif.
„Potrebujeme si nakúpiť zásoby. Najbližšie mesto je odtiaľto ďalšie tri dni cesty. Toľko nevydržíme.“
„Počúvajte, ak nechcete prísť o krk, vypadnite a nevracajte sa.“ povedal šerif potichu, vytiahol cigaretu a zapálil si. „Čakám tu návštevu.“ pokračoval, pričom poťažkal v rukách brokovnicu.
„Neodídeme a vy nás nemôžete vyhostiť. Nijako sme sa neprevinili, nemáte na to žiadne právo.“
„Tak teda ostaňte, ale neručím za vašu bezpečnosť. Turisti tu nekončia dobre.“
„Vieme sa o seba postarať. Kde by sme mohli prespať?“ spýtal sa Jack a podsunul mu pár bankoviek.
„Zájdite do starého hostinca vedľa kostola. Je to tam síce opustené, ale pár starých postelí sa tam ešte nájde. Ráno, ak sa ho dožijete, si nakúpite a hneď odídete.“
Z kancelárie sme odišli bez slova, len ja som pri odchode trochu zodvihol klobúk. Šerif sa na mňa uškrnul. „Greenhorni.“ zamrmlal si popod nos a ďalej civel pred seba a čakal. Na koho – nevedno.
Vyšli sme do studenej noci, odviazali kone a vybrali sme sa rýchlo ku hostincu. Všetky okná smerujúce na ulicu na každom jednom dome boli pozatĺkané. Neveštilo to nič dobrého. Prišli sme k starému hostincu pri ešte staršom kostole, z ktorého bielej omietky ostalo len zopár zažltnutých miest na holých drevených doskách. Hostinec bol v zlom stave, ale bolo to vždy lepšie, ako spať opäť pod širákom. Na poschodí boli izby, no našli sme len štyri použiteľné postele. Jack a jeho traja druhovia si ich hneď zabrali a my sme si rozložili svoje prikrývky na podlahách.
Na prízemí sme rozložili malý oheň, uvarili si večeru a nechali sme tam stráž. Odobrali sme sa spať. Zakrútil som sa do prikrývky, pod hlavu som si dal sedlo, ako každú noc v prérii, a zaspal som za pár minút. So strážou som bol na rade až o tri hodiny, takže som si mohol slušne pospať.
Ani neviem, ako dlho som spal, keď nás všetkých tichým hlasom zobudil Bob, že sa niečo deje. Rýchlo sme schmatli pušky a zbehli sme na prízemie.
„Počúvajte.“ šepkal Bob, keď sme boli už všetci dole.
Od kostola sa ozývalo monotónne hučanie. Ako sme napínali uši a snažili sa zistiť, čo ho spôsobuje, hlasno tri krát zazvonil zvon na kostolnej veži. Niektorí z nás vyskočili od úľaku. Zvony v noci nikdy nezvonili, v žiadnom meste. Za nami zaprašťalo drevo. Inštinktívne sme vytrhli revolvery a schmatli pušky a namierili do tmy.
„Hovoril som vám, že tu nemáte čo hľadať.“ ozvalo sa z tmy a vystúpila k nám tmavá postava šerifa. Zbrane sme nezložili. „Ku mne už prišli. Privítal som ich ako sa patrí.“ pokračoval s temným smiechom, poťažkal svoju brokovnicu a sadol si k nášmu malému ohníku. Až teraz sme si všimli jeho potrhané oblečenie. „Čochvíľa budú tu. Môžete odísť, alebo sa tu zabarikádovať. Ale dlho nevydržíte.“
„O kom to dočerta stále hovoríte?“ spýtal sa už viditeľne naštvaný Jack.
„Uvidíte, uvidíte. Ostanem tu s vami. Je ich z roka na rok čoraz viac, už je to neúnosné. Či ma dostanú teraz, alebo o rok, je to jedno.“
Sotva to dopovedal, dvere sa rozleteli a stáli v nich tri mohutné postavy. Po oblohe sa mihol blesk a začalo pršať. Hučanie silnelo čoraz viac a viac.
„To sú oni! Mierte na hlavy a kolená!“ vykríkol šerif a vystrelil. Aj my ostatní sme spustili paľbu. Postavy padli. Podišli sme k ním bližšie. Odporne smrdeli, nemali oči a kde-tu im vytŕčala zo zhnitého mäsa kosť.
„Zombie.“ povedal ticho šerif. „Objavujú sa každý rok. Vždy niekoho z mesta dostanú. Som tu už desať rokov a z roka na rok sú straty vyššie a vyššie. Všetci by odtiaľto utiekli, nebyť zlatého náleziska opodiaľ. Zlato je silnejšie ako smrť. A teraz poďte, musíme to tu zabarikádovať, kým príde zvyšok.“
Dali sme sa do práce. Z poschodia sme poznášali skrine, postele, dosky a všetko možné, čím by sme zatarasili cestu týmto obludám. Nemali sme veľa času. Zaujali sme obranné postavenia. Niektorí za pultom, iní za skriňami či na poschodí. Priložili sme na oheň a čakali sme. Mŕtvolné ticho nám blúdilo v žilách a zastavovalo dych. Zvonka tvrdí chlapi sa rýchlo obzerali, či príšery zo záhrobia neprerazia nejakú barikádu. Len hromy pretínali mlčanie, ktorým sme sa obklopili. Zbrane mrazili v rukách.
„Už je to tu! Mierte presne a šetrite muníciu!“ zakričal ešte šerif a strhlo sa peklo. Postupne sa prelomili dosky, ktorými sme zatĺkli okná a dovnútra sa začali valiť hordy nemŕtvych. Kráčali pomaly, ale bolo ich nesmierne veľa. Spustili sme paľbu. Veľa z nich padlo, predsa nás bolo celkom dosť, ale dovnútra sa ich zatiaľ dovalilo dva krát toľko. Všade šľahali plamene zo zbraní. Sám som svojou henryovkou zložil siedmych, ale došli mi náboje. Chcel som vybrať z vrecka ďalšie, ale rozsypali sa mi po zemi. Hľadal som ich a narýchlo strkal do otvoru, keď ma zrazu niečo schmatlo za nohu. Otočil som sa, keď zaznel ohlušujúci výstrel z brokovnice. Šerif mu to napálil rovno do hlavy. Zdvihol som sa a pokračoval som v boji. Streľba utíchla asi o päť minút. Rýchlo sme dobíjali zbrane. Troch chlapov dostali a dvaja boli zranení.
Dverami pribehol nejaký mladík. Volal nás so sebou.
„Na konci mesta sme postavili barikády!“ hovoril, lapajúc po dychu „zháňame všetkých bojaschopných ľudí. Skoncujeme s nimi raz a navždy!“
„Poďme, máme lepšie šance vonku a vo väčšom počte. Vezmite to najnutnejšie – zbrane, muníciu, dynamit. Po zvyšok sa vrátime.“ zavelil šerif.
Pozháňali sme všetky veci, ranených sme podopreli ramenami a čo najrýchlejšie sme opustili budovu. Zombie nám boli v pätách. Zamierili sme po ulici k hromade nábytku, kameňov a vozov, pred ktorou blčala velikánska vatra. Prešli sme okolo barikády a asi tucet strelcov spustilo paľbu na našich prenasledovateľov. Ihneď sme sa k nim pripojili. Prichádzali stále ďalší a ďalší chlapi a darilo sa nám kosiť jednu hordu za druhou. V krátkych pauzách sme rýchlo nabíjali zbrane a ošetrovali si rany.
Netuším, ako dlho sme bojovali. Začínalo sa rozvidnievať. Okolo ležali stovky mŕtvych tiel. Chlapi sa potulovali po okolí ako mátohy. Stále neverili tomu, čo sa udialo. Napočítali sme takmer dvadsať mŕtvych chlapov. Zranený bol takmer každý. Niekto kríval, iný si držal krvácajúcu ruku, ďalšiemu obväzovali hlavu. Ale všade vládlo ticho. Nikto nebol schopný preriecť slova. Iba tu a tam sa ozýval tlmený vzlykov novopečených vdov, ktoré v tú osudnú noc stratili svojich mužov. S prvými lúčmi slnka, ktoré dopadli na mesto, vzplanuli všetky mŕtve telá oblúd a okamžite zhoreli na popol. Ten hneď na to odfúkol slabý vánok do prérie. Zombie boli preč, ale zanechali po sebe stopy, ako ešte nikdy.
Vrátili sme sa naspäť do hostinca, zobrali veci, pochovali svojich druhov a v okresanej zostave sme rýchlo odcválali preč a zanechali staré El Paso svojmu osudu. Bol som zvyknutý, že smrť si občas berie mojich druhov prostredníctvom chorôb, ľudí či zvierat, ale takýto priamy útok rovno zo záhrobia som nečakal. Ostatne, tak ako nikto z nás.
„Chlapi, prejdeme ešte 40 míľ a prespíme v starom El Pase.“ zahlásil Jack, keď sme dojedali varené fazule a dopíjali kávu. Bolo pár hodín popoludní. „S našimi koňmi máme tú cestu za sebou do večera.“ dodal a zavelil na odchod.
Ťažkopádne sme sa zdvihli, posledný krát sme sa osviežili pri potoku, odviazali sme kone a pobrali sme sa ďalej. Správa, že prespíme v meste, nás všetkých povzbudila. Posteľ sme nevideli už takmer týždeň, ale teraz sme si to mohli dovoliť, lebo sme získali menší náskok. Koniec koncov, potrebovali sme doplniť zásoby, muníciu a zadovážiť si teplejšie oblečenie, potrebné pri ceste na sever. Posledná práca nás zaviala ďaleko do Mexika a teraz sme sa vracali späť do Illinois. Zastávka v meste bola teda takou malou oslavou.
Cesta ubiehala rýchlo aj vďaka tomu, že chlapi mali skvelú náladu. Tešili sa na whiskey, tanečnice a poker, ale mne stačila len posteľ a pošta, ktorou som mohol poslať list a peniaze domov. Ani sme sa nenazdali a už sme za súmraku vchádzali širokou cestou do mesta.
Kone pomaly kráčali prachom. Na hlavnej ulici nebolo ani živej duše. Kde-tu sa mihla v okne tvár. Svietilo sa iba v kancelárii šerifa. Kone sme priviazali a pobrali sme sa k šerifovi. Na drevenej stoličke sedela kostnatá postava s vycivenými očami a veľkou hviezdou, pripnutou na hrudi. Na kolenách mal položenú dvojhlavňovú brokovnicu a na stole mu ležali dva nabité revolvery. V malej piecke vedľa neho blkotal slabý ohník, ktorý ledva stačil na to, aby v miestnosti bolo aké-také teplo.
„Načo ste prišli?“ spýtal sa nás tichým, hlbokým hlasom.
„Hľadáme nocľah a zásoby. Máme za sebou dlhú cestu.“ odpovedal mu Jack.
„Tu nič také nezoženiete, hlavne nie v túto dobu. Vypadnite z môjho mesta.“ nahnevane mu odvrkol šerif.
„Potrebujeme si nakúpiť zásoby. Najbližšie mesto je odtiaľto ďalšie tri dni cesty. Toľko nevydržíme.“
„Počúvajte, ak nechcete prísť o krk, vypadnite a nevracajte sa.“ povedal šerif potichu, vytiahol cigaretu a zapálil si. „Čakám tu návštevu.“ pokračoval, pričom poťažkal v rukách brokovnicu.
„Neodídeme a vy nás nemôžete vyhostiť. Nijako sme sa neprevinili, nemáte na to žiadne právo.“
„Tak teda ostaňte, ale neručím za vašu bezpečnosť. Turisti tu nekončia dobre.“
„Vieme sa o seba postarať. Kde by sme mohli prespať?“ spýtal sa Jack a podsunul mu pár bankoviek.
„Zájdite do starého hostinca vedľa kostola. Je to tam síce opustené, ale pár starých postelí sa tam ešte nájde. Ráno, ak sa ho dožijete, si nakúpite a hneď odídete.“
Z kancelárie sme odišli bez slova, len ja som pri odchode trochu zodvihol klobúk. Šerif sa na mňa uškrnul. „Greenhorni.“ zamrmlal si popod nos a ďalej civel pred seba a čakal. Na koho – nevedno.
Vyšli sme do studenej noci, odviazali kone a vybrali sme sa rýchlo ku hostincu. Všetky okná smerujúce na ulicu na každom jednom dome boli pozatĺkané. Neveštilo to nič dobrého. Prišli sme k starému hostincu pri ešte staršom kostole, z ktorého bielej omietky ostalo len zopár zažltnutých miest na holých drevených doskách. Hostinec bol v zlom stave, ale bolo to vždy lepšie, ako spať opäť pod širákom. Na poschodí boli izby, no našli sme len štyri použiteľné postele. Jack a jeho traja druhovia si ich hneď zabrali a my sme si rozložili svoje prikrývky na podlahách.
Na prízemí sme rozložili malý oheň, uvarili si večeru a nechali sme tam stráž. Odobrali sme sa spať. Zakrútil som sa do prikrývky, pod hlavu som si dal sedlo, ako každú noc v prérii, a zaspal som za pár minút. So strážou som bol na rade až o tri hodiny, takže som si mohol slušne pospať.
Ani neviem, ako dlho som spal, keď nás všetkých tichým hlasom zobudil Bob, že sa niečo deje. Rýchlo sme schmatli pušky a zbehli sme na prízemie.
„Počúvajte.“ šepkal Bob, keď sme boli už všetci dole.
Od kostola sa ozývalo monotónne hučanie. Ako sme napínali uši a snažili sa zistiť, čo ho spôsobuje, hlasno tri krát zazvonil zvon na kostolnej veži. Niektorí z nás vyskočili od úľaku. Zvony v noci nikdy nezvonili, v žiadnom meste. Za nami zaprašťalo drevo. Inštinktívne sme vytrhli revolvery a schmatli pušky a namierili do tmy.
„Hovoril som vám, že tu nemáte čo hľadať.“ ozvalo sa z tmy a vystúpila k nám tmavá postava šerifa. Zbrane sme nezložili. „Ku mne už prišli. Privítal som ich ako sa patrí.“ pokračoval s temným smiechom, poťažkal svoju brokovnicu a sadol si k nášmu malému ohníku. Až teraz sme si všimli jeho potrhané oblečenie. „Čochvíľa budú tu. Môžete odísť, alebo sa tu zabarikádovať. Ale dlho nevydržíte.“
„O kom to dočerta stále hovoríte?“ spýtal sa už viditeľne naštvaný Jack.
„Uvidíte, uvidíte. Ostanem tu s vami. Je ich z roka na rok čoraz viac, už je to neúnosné. Či ma dostanú teraz, alebo o rok, je to jedno.“
Sotva to dopovedal, dvere sa rozleteli a stáli v nich tri mohutné postavy. Po oblohe sa mihol blesk a začalo pršať. Hučanie silnelo čoraz viac a viac.
„To sú oni! Mierte na hlavy a kolená!“ vykríkol šerif a vystrelil. Aj my ostatní sme spustili paľbu. Postavy padli. Podišli sme k ním bližšie. Odporne smrdeli, nemali oči a kde-tu im vytŕčala zo zhnitého mäsa kosť.
„Zombie.“ povedal ticho šerif. „Objavujú sa každý rok. Vždy niekoho z mesta dostanú. Som tu už desať rokov a z roka na rok sú straty vyššie a vyššie. Všetci by odtiaľto utiekli, nebyť zlatého náleziska opodiaľ. Zlato je silnejšie ako smrť. A teraz poďte, musíme to tu zabarikádovať, kým príde zvyšok.“
Dali sme sa do práce. Z poschodia sme poznášali skrine, postele, dosky a všetko možné, čím by sme zatarasili cestu týmto obludám. Nemali sme veľa času. Zaujali sme obranné postavenia. Niektorí za pultom, iní za skriňami či na poschodí. Priložili sme na oheň a čakali sme. Mŕtvolné ticho nám blúdilo v žilách a zastavovalo dych. Zvonka tvrdí chlapi sa rýchlo obzerali, či príšery zo záhrobia neprerazia nejakú barikádu. Len hromy pretínali mlčanie, ktorým sme sa obklopili. Zbrane mrazili v rukách.
„Už je to tu! Mierte presne a šetrite muníciu!“ zakričal ešte šerif a strhlo sa peklo. Postupne sa prelomili dosky, ktorými sme zatĺkli okná a dovnútra sa začali valiť hordy nemŕtvych. Kráčali pomaly, ale bolo ich nesmierne veľa. Spustili sme paľbu. Veľa z nich padlo, predsa nás bolo celkom dosť, ale dovnútra sa ich zatiaľ dovalilo dva krát toľko. Všade šľahali plamene zo zbraní. Sám som svojou henryovkou zložil siedmych, ale došli mi náboje. Chcel som vybrať z vrecka ďalšie, ale rozsypali sa mi po zemi. Hľadal som ich a narýchlo strkal do otvoru, keď ma zrazu niečo schmatlo za nohu. Otočil som sa, keď zaznel ohlušujúci výstrel z brokovnice. Šerif mu to napálil rovno do hlavy. Zdvihol som sa a pokračoval som v boji. Streľba utíchla asi o päť minút. Rýchlo sme dobíjali zbrane. Troch chlapov dostali a dvaja boli zranení.
Dverami pribehol nejaký mladík. Volal nás so sebou.
„Na konci mesta sme postavili barikády!“ hovoril, lapajúc po dychu „zháňame všetkých bojaschopných ľudí. Skoncujeme s nimi raz a navždy!“
„Poďme, máme lepšie šance vonku a vo väčšom počte. Vezmite to najnutnejšie – zbrane, muníciu, dynamit. Po zvyšok sa vrátime.“ zavelil šerif.
Pozháňali sme všetky veci, ranených sme podopreli ramenami a čo najrýchlejšie sme opustili budovu. Zombie nám boli v pätách. Zamierili sme po ulici k hromade nábytku, kameňov a vozov, pred ktorou blčala velikánska vatra. Prešli sme okolo barikády a asi tucet strelcov spustilo paľbu na našich prenasledovateľov. Ihneď sme sa k nim pripojili. Prichádzali stále ďalší a ďalší chlapi a darilo sa nám kosiť jednu hordu za druhou. V krátkych pauzách sme rýchlo nabíjali zbrane a ošetrovali si rany.
Netuším, ako dlho sme bojovali. Začínalo sa rozvidnievať. Okolo ležali stovky mŕtvych tiel. Chlapi sa potulovali po okolí ako mátohy. Stále neverili tomu, čo sa udialo. Napočítali sme takmer dvadsať mŕtvych chlapov. Zranený bol takmer každý. Niekto kríval, iný si držal krvácajúcu ruku, ďalšiemu obväzovali hlavu. Ale všade vládlo ticho. Nikto nebol schopný preriecť slova. Iba tu a tam sa ozýval tlmený vzlykov novopečených vdov, ktoré v tú osudnú noc stratili svojich mužov. S prvými lúčmi slnka, ktoré dopadli na mesto, vzplanuli všetky mŕtve telá oblúd a okamžite zhoreli na popol. Ten hneď na to odfúkol slabý vánok do prérie. Zombie boli preč, ale zanechali po sebe stopy, ako ešte nikdy.
Vrátili sme sa naspäť do hostinca, zobrali veci, pochovali svojich druhov a v okresanej zostave sme rýchlo odcválali preč a zanechali staré El Paso svojmu osudu. Bol som zvyknutý, že smrť si občas berie mojich druhov prostredníctvom chorôb, ľudí či zvierat, ale takýto priamy útok rovno zo záhrobia som nečakal. Ostatne, tak ako nikto z nás.
DeletedUser9478
Hosť
Prokletý diamant
Historie diamantu Bheriya ankha: Roku 1857 ho našel v Indii obchodník Sinhá Láhmán. Ve své době se jednalo o největší diamant světa. Sinhá Láhmán dojednal o dva roky později jeho prodej do Ameriky. Při cestě ovšem došlo k několika podivným nehodám. Vlak vykolejil, spadl do rokle a nehodu přežil jen Sinhá. Na lodi došlo k velkému požáru a výbuchu kotlů, ale Sinhá se zdržoval na horní palubě, kam havárie nezasáhla. Konečně i při útoku indiánů na vlak se Sinha stihl schovat do pancéřového vagonu, a to přesto, že byl postřelen kulkou z vojenské pušky, které indiánům v té době prodávali nezodpovědní obchodníci. Sinhá se i s diamantem dovlekl do New Mexica, kde se mu rána zanítila a kde zemřel. Vládní vojsko se pokusilo diamant najít a zabavit. Zde stopa diamantu končí...
Historie města New Mexico: Bylo založeno v Californii roku 1843 a došlo k jeho prudkému rozkvětu. Zhruba od roku 1860 se zde začali záhadně ztrácet lidé, několik obětí bylo nalezeno strašně potrhaných. Přes zorganizování velkého pátrání a vyšetřování, které vedl šerif John Fitzburn, nebyl tajemný zabiják (nebo zabijáci) nikdy polapen. Z tohoto důvodu bylo město postupně opuštěno...
O mnoho let později, v jednom zapadlém salonu den jízdy od New Mexica sedělo u odstrčeného stolu šest mužů...
„Ale ve skutečnosti se ten diamant nikdy nenašel, a to hledalo dvacet chlapů dva tejdny.“
„Tak proč by se měl najít ted‘?“
„Protože jsme předtím na něco zapomněli. A já ted‘ už vím na co. I když vám to samozřejmě řeknu až na místě.“
„Možná ten diamant má skutečně hodnotu tří milionů. A možná tam skutečně je. Ale já tam nepojedu. Proč by nás jinak bral sebou, pokud by se něčeho neobával? Pokud by se neobával útoku?“
„To jsem taky říkal. Jeden muž se tam nemá šanci dostat. Šest ano.“
„Říkej si co chceš! Já se zabít nenechám, odcházím.“ S těmito slovy se George zvedl. „A vám,“ máchl rukou směrem k nám „bych doporučil taky odejít. Nic dobrého vás tam nečeká.“
„At' si jde,“řekl HG, který byl ve skupině vojáků, která se bezúspěšně snažila diamant najít už před lety, Chtěl diamant najít, a rozhodně ho nemínil komukoliv přenechat.. „Pět mužů se tam dostane stejně dobře, a podíly budou o sto tisíc větší.“
My ostatní - Peter, Mike, Jacob a já jsme se rozhodli jít s ním, a pokusit se společně o úspěch. Vyrazit jsme měli další den ráno, zbraně a koně měl každý vlastní, a poslední zásoby jsme nakoupili den předtím v Paddy's shop naproti salonu. Samotné místo úkrytu jsme se měli podle dohody dozvědět až v cíli naší cesty, opuštěném městě New Mexico. A tak jsme poslední večer v civilizaci trávili hraním karet a popíjením whisky. Peter byl vystudovaný doktor, a předtím než se rozhodl dát na dráhu šarlatána snad i vážený doktor, a věděl snad o všem. Tím spíše o něčem, co mu mělo vydělat 600 000 dolarů. „Jmenuje Bheriya ankha. Ankha znamená oko, a to druhé slovo je... Už nevím, a vlastně je to jedno. Váží asi 1800 karátů. Vykopali ho v roce 1852 v Indii. A říká se o něm... Že je prokletý. A možná je to i pravda. Nacházel se ve vlaku, který vykolejil, zemřelo 27 lidí. Když ho vezli lodí do Ameriky, došlo k požáru, kteý přežil, stejně jako vykolejení vlaku jen jeho majitel. A pak ten útok Indiánu.“
„Každopádně, at prokletý nebo ne, u nás bude jen asi čtrnáct dnů. Kupec už jede do Sacramenta.“
„Máš pravdu! Tak, na prokletý diamant!“
„Na prokletý diamant!“
Druhý den jsme vyjeli. Všiml jsem si, že Georgův kůň není ve stájích. Musel tedy odjet už včera večer. O cestě mohu říct jen to, že jsem prohrál v kartách 42 dolarů. Až večer přinesl první zajímavou událost. Nedaleko od města jsme narazili na velkou smečku vlků, hodující na strženém jelenu. Neměli z nás vůbec strach. Tedy ne do chvíle, než Mike jednoho z nich zastřelil. Pak už strach měli.
Na náměstí v New Mexicu stál hotel, který byl stejně opuštěný, jako zbytek města. V něm jsme se zabydleli.
„Vidíte,“ smál se HG, „jaká je to výhoda být hledačem diamantů? Řekněte, kdy jste naposledy spali zadarmo v pětihvězdičkovém hotelu?“ Měl pravdu, hotel byl opuštěn tak rychle, že v něm zůstalo i původní vybavení, třebaže bylo, jako ostatně všechno, strašně zaprášeno. Druhý den jsme se chystali začít hledat, a tak jsme se rozhodli jít spát. Ještě než jsem stačil jít spát, ozval se hotelem strašný výkřik...
Vyběhl jsem spolu s ostatními s taseným revolverem z pokoje. Přímo na podlaze hlavního prostoru, hned pod galerií ležel na zemi Mike se sraženým vazem...
„Panebože, musel spadnout tam zeshora...“
„Spadnout? Spíš ho někdo shodil!“
Vyběhli jsme nahoru na galerii. V prachu byly dvě řady stop. Od Mikových bot a vedle druhé.
„Prokletí...“ Zašeptal vyděšeně Jacob.
„GEORGE! To musí být George!“ Zařval zuřivě HG. „Proto ten bastard odjel už večer! Jel napřed, aby mohl hledat sám! Ale za tohle,“ zamával nožem bojechtivě ve vzduchu, „ho stáhnu z kůže!“ Vyděšený křik se vzápětí změnil v rozzuřený řev.
Všichni jsme, zbraně v rukou, vyběhli na ulici, kde jsme ještě zahlédli jak prchající postava zabočila za roh. Vystřelil jsem po ní, ale chybil. Běželi jsme dál po stopách, i když prchajícího George jsme už znovu nezahlédli. Doběhli jsme ke vstupu do dolu. „Povedu vás, kdysi jsem tu pracoval,“ vykřikl jsem, než jsme vběhli do tmy. „Nezapalujte světlo, na pár metrů je vidět, ted už nám nemůže utéct, stopy vedou do slepé chodby! Mohl by nás vidět, počkáme na něj u vstupu do chodby!“
„Ne, je nás víc, dostaneme ho hned!“ Ostatní s ním souhlasili, s tak jsme pokračovali dále do chodby...
„To je zvláštní, tady je další rozcestí!“
„Tak vidíš, a tys chtěl, abychom na něj čekali. Zapalte někdo sirku, podíváme, kam vedou šlápoty.“
„Doprava, za ním!“
„Ne, vedou doleva, tam!“
„Dobře Jacobe, počkej tady. Tak nám nebude moci utéct. A když bude v téhle chodbě, poradíme s ním i ve třech. A když ne, tak nám nemůže utéct.“
Jenže chodba po několika stovkách metrů skutečně končila. Vraceli jsme se na rozcestí s úmyslem pokračovat v pronásledování. Náhle se ozval výkřik. Rozběhli jsme se zpět, Peterovi se v běhu podařilo rozsvítit hornický kahan.
Doběhli jsme na rozcestí, a ztuhla nám krev v žilách. Na zemi ležel mrtvý Jacob, krev mu vytékala krku. A nad ním... stála obrovská, narezavělá, vlku podobná stvůra. Když na ní dopadlo světlo kahanu, zuřivě zařvala. Peter zkameněl. Já a HG jsme měli dost duchapřítomnosti, abychom po tom vystřelili. Stvůra znovu zařvala, tentokrát bolestně, a utíkala, po dvou, dále do chodby. Doběhli jsme za Jacobem, kterému už nebylo pomoci. Vedle jeho krve byla malá kaluž krve té stvůry.
„Možná to přišlo ze samotného pekla,“ vykřikl HG, „ale dá se to zranit, takže za ním! Chci svůj diamant! A chci pomstu!“ Pokračovali jsme, ted' už se světlem, dále do chodby. Po asi sto metrech jsme došli na konec...
Po zemi se válely kosti zvířat i lidí. A mezi nimi... něco blýskavého, něco lesklého. Bheriya ankha. Popadl jsem diamant, a strčil ho do kapsy.
„Nech pomstu pomstou, a utíkejme, diamant máme, pryč.“
„NE! Dostanu to!“ HG poklepal na stěnu. „Je dutá, je za tím! Pomozte mi se tam dostat!“ HG začal tlouct do stěny pažbou své pušky.
Já a Peter jsme se obrátili a prchali. HG zůstal na místě, snažil se dostat na druhou stěnu, řval kletby. Za chvíli bylo slyšet zvuk padajícího kamene, pak dva výstřely z pušky. Byli jsme příliš daleko, než aby bylo slyšet křik...
Vyběhli jsme na ulici. „Rychle támhle do toho domu, tam se zabarikádujeme, a do svítání vydržíme. Co není z toho světa, přece musí s úsvitem zmizet. Do rána snad vydržíme!“ Skočili jsme do domu, zabouchli dveře, vyběhli do patra, a začali barikádovat dveře.
„Panebože,“ vydechl najednou Peter, „to jméno, víš co znamená to jméno? Ankha, to je oko, ale víš co znamená bheriya? Bheriya je dhoul, indický rezavý vlk. Ty katastrofy... To nebyly nehody... Pamatuješ? Říkali, že ten Ind měl v sobě kulku z vojenské pušky. Tehdy řekli, že to tedy byli Indiáni, kteří je od někoho koupili, ale já ti přísahám že ne. Byl to jeden z vojáků, který ho stihl postřelit, když se přeměnil a začal běsnit. Ten vlak a ta lod' předtím, pokaždé ty lidi povraždil on sám! Nevím, kde chtěl HG hledat ten diamant, ale vím, kde by ho našel. Tedy kdyby ho tam hledal hned na začáku. V jeho hrobě! Pohřbili diamant i s ním, měl ho schovaný někde u sebe. A proto také mrtvý nezůstal!“
Dole praskly dveře. Stvůra stoupala po schodech k nám. „Je pod námi! Tady revolvery nic nezmůžou! Střílej přes prkna puškou!“ Padlo několik střel, nejdřív přes prkna, a pak i přes dveře. Peter vytáhl svůj tomahawk...
Já vyskočil z okna. Nevnímal jsem, kam běžím, nebo co se děje za mnou. Nějak jsem se dostal do hotelu. Nevím proč, ale hnal jsem se do svého pokoje, kde jsem zakopl, praštil se do hlavy, a v bezvědomí padl vedle postele.
Ráno. Probouzím se ze strašného snu. “Vidíš, to máš z toho, že piješ tolik whisky na noc”, pomyslel jsem si. Byl to jen sen, ale do New Mexica mě nikdo nedostane. Peníze vem čert. Podívám se z okna, krásný den. Uff, strašná noční můra.
Pokračujte, jen pokud se nechcete smířit s klidným koncem...
Jen částečně probraný jsem se rozhodl vrazit hlavu do umyvadla s vodou.
Budu si muset dojít naproti k... Tak moment, jak se jmenuje ten obchod? Podíval jsem se z okna. Joe's shop. Vrazil jsem hlavu znovu do vody. Kde jsem vůbec vzal peníze na tak drahý pokoj, když jsem večer prohrál. Měl bych se jít podívat ven...
Jenže proč nemůžu vyndat hlavu z umyvadla? Uvědomil jsem si, že mi někdo drží hlavu v umyvadle, a snaží se mě utopit. A taky se mi snaží v kapsách najít diamant. Z posledních sil se mi podařilo se zbavit svého nepřítele, podíval jsem se na něj: Přede mnou stál cizí snědý chlap. Sinhá Láhmán. Pokud byl předtím ve výhodě on, ted jsem to byl já s nožem. Netrvalo dlouho, a podařilo se mi ho do něj zabodnout. A pak znovu. A pro jistotu ještě jednou. A pak ještě mnohokrát... Mrtvé tělo jsem odnesl za město, kde jsem ho spálil.
S diamantem jsem jel do Sacramenta. Málem mě poslali do cvokhausu, když jsem po nich chtěl, aby ho rozřezali na čtyři kusy. Taky pro jistotu. Pojmenoval jsem je po těch mrtvých. Měli ovšem pravdu v tom, že ztratily hodnotu. Dostal jsem za ně asi 800 000. Ale ani ty mi nemohly vynahradit náhle zešedlé vlasy, věčné hrůzné sny a ztrátu přátel... .
Historie diamantu Bheriya ankha: Roku 1857 ho našel v Indii obchodník Sinhá Láhmán. Ve své době se jednalo o největší diamant světa. Sinhá Láhmán dojednal o dva roky později jeho prodej do Ameriky. Při cestě ovšem došlo k několika podivným nehodám. Vlak vykolejil, spadl do rokle a nehodu přežil jen Sinhá. Na lodi došlo k velkému požáru a výbuchu kotlů, ale Sinhá se zdržoval na horní palubě, kam havárie nezasáhla. Konečně i při útoku indiánů na vlak se Sinha stihl schovat do pancéřového vagonu, a to přesto, že byl postřelen kulkou z vojenské pušky, které indiánům v té době prodávali nezodpovědní obchodníci. Sinhá se i s diamantem dovlekl do New Mexica, kde se mu rána zanítila a kde zemřel. Vládní vojsko se pokusilo diamant najít a zabavit. Zde stopa diamantu končí...
Historie města New Mexico: Bylo založeno v Californii roku 1843 a došlo k jeho prudkému rozkvětu. Zhruba od roku 1860 se zde začali záhadně ztrácet lidé, několik obětí bylo nalezeno strašně potrhaných. Přes zorganizování velkého pátrání a vyšetřování, které vedl šerif John Fitzburn, nebyl tajemný zabiják (nebo zabijáci) nikdy polapen. Z tohoto důvodu bylo město postupně opuštěno...
O mnoho let později, v jednom zapadlém salonu den jízdy od New Mexica sedělo u odstrčeného stolu šest mužů...
„Ale ve skutečnosti se ten diamant nikdy nenašel, a to hledalo dvacet chlapů dva tejdny.“
„Tak proč by se měl najít ted‘?“
„Protože jsme předtím na něco zapomněli. A já ted‘ už vím na co. I když vám to samozřejmě řeknu až na místě.“
„Možná ten diamant má skutečně hodnotu tří milionů. A možná tam skutečně je. Ale já tam nepojedu. Proč by nás jinak bral sebou, pokud by se něčeho neobával? Pokud by se neobával útoku?“
„To jsem taky říkal. Jeden muž se tam nemá šanci dostat. Šest ano.“
„Říkej si co chceš! Já se zabít nenechám, odcházím.“ S těmito slovy se George zvedl. „A vám,“ máchl rukou směrem k nám „bych doporučil taky odejít. Nic dobrého vás tam nečeká.“
„At' si jde,“řekl HG, který byl ve skupině vojáků, která se bezúspěšně snažila diamant najít už před lety, Chtěl diamant najít, a rozhodně ho nemínil komukoliv přenechat.. „Pět mužů se tam dostane stejně dobře, a podíly budou o sto tisíc větší.“
My ostatní - Peter, Mike, Jacob a já jsme se rozhodli jít s ním, a pokusit se společně o úspěch. Vyrazit jsme měli další den ráno, zbraně a koně měl každý vlastní, a poslední zásoby jsme nakoupili den předtím v Paddy's shop naproti salonu. Samotné místo úkrytu jsme se měli podle dohody dozvědět až v cíli naší cesty, opuštěném městě New Mexico. A tak jsme poslední večer v civilizaci trávili hraním karet a popíjením whisky. Peter byl vystudovaný doktor, a předtím než se rozhodl dát na dráhu šarlatána snad i vážený doktor, a věděl snad o všem. Tím spíše o něčem, co mu mělo vydělat 600 000 dolarů. „Jmenuje Bheriya ankha. Ankha znamená oko, a to druhé slovo je... Už nevím, a vlastně je to jedno. Váží asi 1800 karátů. Vykopali ho v roce 1852 v Indii. A říká se o něm... Že je prokletý. A možná je to i pravda. Nacházel se ve vlaku, který vykolejil, zemřelo 27 lidí. Když ho vezli lodí do Ameriky, došlo k požáru, kteý přežil, stejně jako vykolejení vlaku jen jeho majitel. A pak ten útok Indiánu.“
„Každopádně, at prokletý nebo ne, u nás bude jen asi čtrnáct dnů. Kupec už jede do Sacramenta.“
„Máš pravdu! Tak, na prokletý diamant!“
„Na prokletý diamant!“
Druhý den jsme vyjeli. Všiml jsem si, že Georgův kůň není ve stájích. Musel tedy odjet už včera večer. O cestě mohu říct jen to, že jsem prohrál v kartách 42 dolarů. Až večer přinesl první zajímavou událost. Nedaleko od města jsme narazili na velkou smečku vlků, hodující na strženém jelenu. Neměli z nás vůbec strach. Tedy ne do chvíle, než Mike jednoho z nich zastřelil. Pak už strach měli.
Na náměstí v New Mexicu stál hotel, který byl stejně opuštěný, jako zbytek města. V něm jsme se zabydleli.
„Vidíte,“ smál se HG, „jaká je to výhoda být hledačem diamantů? Řekněte, kdy jste naposledy spali zadarmo v pětihvězdičkovém hotelu?“ Měl pravdu, hotel byl opuštěn tak rychle, že v něm zůstalo i původní vybavení, třebaže bylo, jako ostatně všechno, strašně zaprášeno. Druhý den jsme se chystali začít hledat, a tak jsme se rozhodli jít spát. Ještě než jsem stačil jít spát, ozval se hotelem strašný výkřik...
Vyběhl jsem spolu s ostatními s taseným revolverem z pokoje. Přímo na podlaze hlavního prostoru, hned pod galerií ležel na zemi Mike se sraženým vazem...
„Panebože, musel spadnout tam zeshora...“
„Spadnout? Spíš ho někdo shodil!“
Vyběhli jsme nahoru na galerii. V prachu byly dvě řady stop. Od Mikových bot a vedle druhé.
„Prokletí...“ Zašeptal vyděšeně Jacob.
„GEORGE! To musí být George!“ Zařval zuřivě HG. „Proto ten bastard odjel už večer! Jel napřed, aby mohl hledat sám! Ale za tohle,“ zamával nožem bojechtivě ve vzduchu, „ho stáhnu z kůže!“ Vyděšený křik se vzápětí změnil v rozzuřený řev.
Všichni jsme, zbraně v rukou, vyběhli na ulici, kde jsme ještě zahlédli jak prchající postava zabočila za roh. Vystřelil jsem po ní, ale chybil. Běželi jsme dál po stopách, i když prchajícího George jsme už znovu nezahlédli. Doběhli jsme ke vstupu do dolu. „Povedu vás, kdysi jsem tu pracoval,“ vykřikl jsem, než jsme vběhli do tmy. „Nezapalujte světlo, na pár metrů je vidět, ted už nám nemůže utéct, stopy vedou do slepé chodby! Mohl by nás vidět, počkáme na něj u vstupu do chodby!“
„Ne, je nás víc, dostaneme ho hned!“ Ostatní s ním souhlasili, s tak jsme pokračovali dále do chodby...
„To je zvláštní, tady je další rozcestí!“
„Tak vidíš, a tys chtěl, abychom na něj čekali. Zapalte někdo sirku, podíváme, kam vedou šlápoty.“
„Doprava, za ním!“
„Ne, vedou doleva, tam!“
„Dobře Jacobe, počkej tady. Tak nám nebude moci utéct. A když bude v téhle chodbě, poradíme s ním i ve třech. A když ne, tak nám nemůže utéct.“
Jenže chodba po několika stovkách metrů skutečně končila. Vraceli jsme se na rozcestí s úmyslem pokračovat v pronásledování. Náhle se ozval výkřik. Rozběhli jsme se zpět, Peterovi se v běhu podařilo rozsvítit hornický kahan.
Doběhli jsme na rozcestí, a ztuhla nám krev v žilách. Na zemi ležel mrtvý Jacob, krev mu vytékala krku. A nad ním... stála obrovská, narezavělá, vlku podobná stvůra. Když na ní dopadlo světlo kahanu, zuřivě zařvala. Peter zkameněl. Já a HG jsme měli dost duchapřítomnosti, abychom po tom vystřelili. Stvůra znovu zařvala, tentokrát bolestně, a utíkala, po dvou, dále do chodby. Doběhli jsme za Jacobem, kterému už nebylo pomoci. Vedle jeho krve byla malá kaluž krve té stvůry.
„Možná to přišlo ze samotného pekla,“ vykřikl HG, „ale dá se to zranit, takže za ním! Chci svůj diamant! A chci pomstu!“ Pokračovali jsme, ted' už se světlem, dále do chodby. Po asi sto metrech jsme došli na konec...
Po zemi se válely kosti zvířat i lidí. A mezi nimi... něco blýskavého, něco lesklého. Bheriya ankha. Popadl jsem diamant, a strčil ho do kapsy.
„Nech pomstu pomstou, a utíkejme, diamant máme, pryč.“
„NE! Dostanu to!“ HG poklepal na stěnu. „Je dutá, je za tím! Pomozte mi se tam dostat!“ HG začal tlouct do stěny pažbou své pušky.
Já a Peter jsme se obrátili a prchali. HG zůstal na místě, snažil se dostat na druhou stěnu, řval kletby. Za chvíli bylo slyšet zvuk padajícího kamene, pak dva výstřely z pušky. Byli jsme příliš daleko, než aby bylo slyšet křik...
Vyběhli jsme na ulici. „Rychle támhle do toho domu, tam se zabarikádujeme, a do svítání vydržíme. Co není z toho světa, přece musí s úsvitem zmizet. Do rána snad vydržíme!“ Skočili jsme do domu, zabouchli dveře, vyběhli do patra, a začali barikádovat dveře.
„Panebože,“ vydechl najednou Peter, „to jméno, víš co znamená to jméno? Ankha, to je oko, ale víš co znamená bheriya? Bheriya je dhoul, indický rezavý vlk. Ty katastrofy... To nebyly nehody... Pamatuješ? Říkali, že ten Ind měl v sobě kulku z vojenské pušky. Tehdy řekli, že to tedy byli Indiáni, kteří je od někoho koupili, ale já ti přísahám že ne. Byl to jeden z vojáků, který ho stihl postřelit, když se přeměnil a začal běsnit. Ten vlak a ta lod' předtím, pokaždé ty lidi povraždil on sám! Nevím, kde chtěl HG hledat ten diamant, ale vím, kde by ho našel. Tedy kdyby ho tam hledal hned na začáku. V jeho hrobě! Pohřbili diamant i s ním, měl ho schovaný někde u sebe. A proto také mrtvý nezůstal!“
Dole praskly dveře. Stvůra stoupala po schodech k nám. „Je pod námi! Tady revolvery nic nezmůžou! Střílej přes prkna puškou!“ Padlo několik střel, nejdřív přes prkna, a pak i přes dveře. Peter vytáhl svůj tomahawk...
Já vyskočil z okna. Nevnímal jsem, kam běžím, nebo co se děje za mnou. Nějak jsem se dostal do hotelu. Nevím proč, ale hnal jsem se do svého pokoje, kde jsem zakopl, praštil se do hlavy, a v bezvědomí padl vedle postele.
Ráno. Probouzím se ze strašného snu. “Vidíš, to máš z toho, že piješ tolik whisky na noc”, pomyslel jsem si. Byl to jen sen, ale do New Mexica mě nikdo nedostane. Peníze vem čert. Podívám se z okna, krásný den. Uff, strašná noční můra.
Pokračujte, jen pokud se nechcete smířit s klidným koncem...
Jen částečně probraný jsem se rozhodl vrazit hlavu do umyvadla s vodou.
Budu si muset dojít naproti k... Tak moment, jak se jmenuje ten obchod? Podíval jsem se z okna. Joe's shop. Vrazil jsem hlavu znovu do vody. Kde jsem vůbec vzal peníze na tak drahý pokoj, když jsem večer prohrál. Měl bych se jít podívat ven...
Jenže proč nemůžu vyndat hlavu z umyvadla? Uvědomil jsem si, že mi někdo drží hlavu v umyvadle, a snaží se mě utopit. A taky se mi snaží v kapsách najít diamant. Z posledních sil se mi podařilo se zbavit svého nepřítele, podíval jsem se na něj: Přede mnou stál cizí snědý chlap. Sinhá Láhmán. Pokud byl předtím ve výhodě on, ted jsem to byl já s nožem. Netrvalo dlouho, a podařilo se mi ho do něj zabodnout. A pak znovu. A pro jistotu ještě jednou. A pak ještě mnohokrát... Mrtvé tělo jsem odnesl za město, kde jsem ho spálil.
S diamantem jsem jel do Sacramenta. Málem mě poslali do cvokhausu, když jsem po nich chtěl, aby ho rozřezali na čtyři kusy. Taky pro jistotu. Pojmenoval jsem je po těch mrtvých. Měli ovšem pravdu v tom, že ztratily hodnotu. Dostal jsem za ně asi 800 000. Ale ani ty mi nemohly vynahradit náhle zešedlé vlasy, věčné hrůzné sny a ztrátu přátel... .
Naposledy upravené moderátorom:
DeletedUser9478
Hosť
Tak to bylo v poslední minutě...
Deleted User - 4
Hosť
Ďakujeme za vaše súťažné príbehy a obrázky.
Súťaž bola uzavretá a v blízkej dobe bude vyhodnotená.
DeletedUser3585
Hosť
Dobrá práca Podľa mňa víťazný obrázok
dovolil som si trošku upraviť tvoj výtvor, vyzerá tak myslím lepšie
Podľa mňa víťazný obrázokdovolil som si trošku upraviť tvoj výtvor, vyzerá tak myslím lepšie
DeletedUser
Hosť
Ďakujem za názor vieš čo ono to tak aj naozaj vyzerá ale mám trošku retardovaný mobil a ten si robí s fotkami čo chce
Každopádne si to upravil super
vieš čo ono to tak aj naozaj vyzerá ale mám trošku retardovaný mobil a ten si robí s fotkami čo chce Každopádne si to upravil super
Deleted User - 4
Hosť
Výhercovia súťaže:
Obrázky:
1. miesto
jakub-virag
666 zlatých nuggetov
2. miesto
Lonesome Memphis
250 zlatých nuggetov
3. miesto
Natalie2601
250 zlatých nuggetov
Príbehy:
1. miesto
bin-lamim
400 zlatých nuggetov
2. miesto
beduin z pouste
200 zlatých nuggetov
3. miesto
Momo Sám
100 zlatých nuggetov
Gratulujeme výhercom a tešíme sa na vás pri ďalších súťažiach!
- Stav